EMUN

procházím se staveništěm..rozkopané základy..náklady hlíny..staré kameny..špinavé cihly..kdysi tu stával dům židovské rodiny..nedaleko bývala synagoga..když jsem šel kdysi okolo..zjevil se mi duch rabína a plakal..nacisti ji zbourali, když v ní zavřeli na 35 židovských dětí..krev někdy vyvře napovrch..za úplňku zde není radno chodit..staveniště bylo pusté..všichni jako by se vypařili..necítil jsem ani stopy po jejich minulé přítomnosti..jen pár prázdných lahviček po morfiu..na ten dělníky naučili komunisti..měli milné informace ze Sazuju..mysleli že morfium bude podporovat aktivitu dělnické třídy..ale opomněli jeho utlumující efekty..po té co masivní nasazování morfinu onu dělnickou kastu zdecimovalo..degradovalo na chodící zeleninu..se naše země propadla na dno ekonomické džungle..minimálně na starém kontinentu..staveniště mi připomínalo moji hlavu..všechno rozkopané..všude zmatek..ale právě v té ošklivosti nejistoty a nepořádku vyčnívala zvláštní naděje..tichý příslib budoucí stavby..pevné..jisté..nové..víc mojí..aktuálnější..postavené podle posledních trendů a čistě podle mě… nemohl jsem na nikoho narazit v celém městě..nechápal jsem to..všude jen ty proklaté lahvičky..a vznášející se rabín..pořád mluvil hebrejsky o utrpení dětí které pohřbili v plamenech egyptští faraóni..nevím co se stalo..jestli to byl sen..jestli jsem byl stejně napojený morfiem jako naše slavná dělnická třída..možná jsem pracoval na staveništi a vznášející se rabín a kapky krve tryskající ze země byly jen v mé hlavě..v mé zmatené staveniště připomínající hlavě..nebo se to opravdu dělo..a všichni zmizeli a zůstal jsem jenom já..třeba ležím v nemocnici a moderní doktoři mi do úst vložili poslední výdobytky lékařských koncernů..možná mi jen mozek naznačuje že takhle se žít nedá..nedá se věčně opíjet pozlátky posledních dnů a zapomínat na temné kořeny z kterých jsme vzešli..naopak čím temnější kořeny jsou..tím pevnější budeme..tím pevnější bude naše stavba..naše tělo..mysl..společnost..a my máme dost temné kořeny..malé kosti..létající rabíny..krůpěje krve které budí krásně děsivý pocit.. zvedám lahvičku ve které ještě zbyl morfin..ucucnu..točí se mi hlava..začínám snít..rabín mě drží za ruku a dětský sbor nás následuje skrze nemocniční chodbu…já kráčím..oni se vznáší..do jednoho..hebrejsky zpívají budovatelské písně..nemocnice je prázdná..v každém pokoji je jen plno lahviček a proleželá lůžka po předávkovaných pacientech..obětech lepší budoucnosti…ulehám do postele..rabín odešel ale nechal mi sbor..je to nádherné..staveniště se začalo propadat a současně se obraz obrátil a z ničeho nic v troskách stál nový dům..každé okno bylo jinak barevné a všude po zdech byly napsané moje oblíbené verše a myšlenky které si cením..na čele domu byl obrovským písmem napsáno EMUN.. hebrejsky VÍRA..co tím chtěli architekti říct?..byl jsem to já kdo postavil víru nad všechny myšlenky?..schází mi snad?..Co když je to víra v sebe?..Jsem jediné světlo které existuje?.. Možná to se snažím říct své otupělé mysli která leží někde na psychiatrické léčebně…nevím co se děje ale ten dům stojící v troskách staveniště mě příjemně bolí..cítím že mám víru..víra je klíč..věřím že nechci usrkávat jed který mi otravuje mysl a nutí mě vídat létajícího rabína..sbor pomalu utichal a zase začínal..byl božský..myslím že jsem v něm zahlédl tvář Gabriela..už jsme se dlouho neviděli..Gabriel byl vždycky pro beztřídní společnost.. ale když viděl jakou škodu napáchá morfium..vzdal se progresivních ideálů které táhly lidi do temnoty a vrátil se ke kořenům..které stály na pevném základě flexibilní tradice..je zvláštní že nejpevnější jsou kořeny které dynamicky rostou a přizpůsobují se terénu…život musí dýchat..růst..opak je smrt.. nevěděl jsem jestli je to sen..jestli jsem v nemocnici..jestli blázním..jestli je to důsledek požívání morfia..nakonec mě napadlo že možná umírám..třeba je to cesta kterou se mozek..duše..tělo vypořádává se smrtí..s bolestí..se ztrátou..se strachem z toho že po smrti nic není..možná je to všechno dohromady..možná sem se předávkoval v psychiatrické léčebně a sním abych se zachránil před temnotou smrti.. sbor zesílil s tím jak rostla síla mého snu..z prázdného pokoje se přišoural doktor..měl ušmudlaný plášť..přivedl ho rabín..bál se o mě..věděl sice že mám víru..víru v sebe a krásu světa..ale znal staveniště před tím než na něm stál můj dům..viděl chaos ve kterém umím žít a který mě vlastně baví..doktor odkopl lahvičku po které jsem se natahoval..a napíchl mi žílu průhlednou mazlavou vodou..zavřel jsem oči..viděl jsem jak nápis EMUN vystřelil pod tíhou bourací koule..staveniště se zavalilo prachem..moje oči ztěžkly..rabín mě objal..děti zesílily zpěv..nemocnice byla najednou plná lidí..nikdo nevypadal tak ztrhaně jak já..měly čisté obleky..a načesané vlasy..asi jsem se probouzel ze snu do šedé tíživé reality feťáckého oddělení..nebo jsem umíral..zavírám oči..EMUN zašeptal jsem…